Touto tématikou se zabýval také Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č.j.: 9 Afs 86/2013 – 34, kterým zamítl kasační stížnost žalobce (daňového subjektu) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2013, č. j. 30 Af 135/2011 – 48, ve věci proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně.
V uvedené kauze daňový subjekt v daňových přiznáních uplatnil dle názoru správce daně odpočty daně z dokladů týkajících se rekonstrukce nemovitosti, ačkoliv po dokončení rekonstrukce nemovitost nesloužila stěžovateli k pronájmu, tedy ke zdanitelnému plnění s nárokem na odpočet daně. Nemovitost byla před dokončením rekonstrukce prodána. Tím bylo uskutečněno plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně.
Předmětem sporu mezi účastníky řízení se stala otázka právní, vyvolaná názorem stěžovatele (daňového subjektu), že chybí právní důvod pro vrácení částky odpočtu daně, neboť stěžovatel měl za původního stavu věcí zákonný nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, protože proti nim reálně očekával vlastní zdanitelná plnění (nájemné s daní z přidané hodnoty) a změnu tohoto zákonného nároku by bylo možné provést opět jen na základě zákona s přihlédnutím ke směrnici Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112/ES“), jejíž obsah byl do zákona o DPH implementován. Změnu zákonného nároku však dle stěžovatele připouštěl zákon o DPH jen pro případy podle § 78 (jen pro tam uvedený investiční majetek), resp. podle § 79 (vyrovnání odpočtu daně). Dle soudu pak obě uvedená ustanovení na daný případ nedopadají a jiná úprava, jež by ukládala povinnost úpravy původního legálního odpočtu daně z přidané hodnoty z nedokončené investice, v zákoně o DPH nebyla obsažena. Skutečnost, že právní důvod pro vrácení daně chybí, není dle stěžovatele (daňového subjektu) v rozporu s principem neutrality daně z přidané hodnoty; ten se dle něj uplatňuje ke dni posuzování nároku na odpočet daně, tj. ke dni, ke kterému vznikla povinnost daň přiznat. Pozdější změna objektivních skutečností předchozí nárok na odpočet daně dle stěžovatele nemění, což stěžovatel dovozoval též odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropského soudního dvora), konkrétně na rozsudek ze dne 29. 2. 1996 ve věci C-110/94, Intercommunale voor zeewaterontzilting (INZO) a na rozsudek ze dne 3. 3. 2005 ve věci C-32/03 I/S Fini H. Nicméně právní názor soudů se lišil.
Ve výše uvedeném sporu krajský soud přijal stanovisko, že musí existovat vazba mezi odpočtem za přijatá zdanitelná plnění a další ekonomickou činností daňového subjektu (plátce daně). Podle soudu je zásadní skutečnost, že k prodeji nemovitosti došlo a již není relevantní skutečnost, že se prodej uskutečnil až poté, co již daňový subjekt uplatnil odpočet daně. Dle krajského soudu tedy zákon umožňuje nárok změnit. Nejvyšší správní soud se přiklonil k závěrům krajského soudu a kasační stížnost neshledal důvodnou. Svou argumentaci opřel o právní názor, který založil na tom, že oprávněnost nároku na odpočet daně nemůže být považována izolovaně jedině v době, kdy je nárok uplatňován. Zákon totiž neupravuje zánik nároku na odpočet daně, protože k takovému zániku nedochází, plátce daně buď má, nebo nemá nárok na odpočet daně.
Mgr. Jiří Klega,
advokát, univerzitní pedagog VŠB – TUO