Načítání obsahu...

Média a publikace

Nejednotný postup ambasád nereflektuje zásadu legitimního očekávání a rovného přístupu

Nejednotný postup ambasád nereflektuje zásadu legitimního očekávání a rovného přístupu
Právní úprava vízové agendy je kapitola sama o sobě. Nejenže nereflektuje aktuální mezinárodní úpravu a běžnou praxi, ale samovolné určování pravidel ze strany českých velvyslanectví popírá zásady správního práva.

Tzv. vízová agenda, ať už se bavíme o vízech či zaměstnaneckých kartách pro cizince, kteří mají zájem o pobyt, podnikání či práci na našem území, se řídí primárně zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“). Přestože zákon prošel řadou změn, z nichž mnohé přinesly zjednodušení pro žadatele, stále pokulhává po praktické stránce věci. Nicméně to již bylo tématem mých dřívějších článků. Nyní bych se chtěl zmínit o stávající praxi velvyslanectví České republiky, které jsou stále stěžejním orgánem státní správy ve vízových záležitostech. Nejednotný postup a přístup jednotlivých ambasád dle mého názoru naráží na základní zásady správního práva.

Řízení ve vízových věcech je řízení správním

Řízení o udělení víza či zaměstnanecké karty je řízením správním. Mělo by se tedy řídit zásadami správního práva. Samotné Ministerstvo vnitra České republiky tak vesměs činí, nicméně zákon stále počítá s velvyslanectvím ČR jako s jediným možným správním orgánem pro podání žádosti o vízum či zaměstnaneckou kartu. A tady již jednotnost přístupu a pravidel pokulhává spolu se zásadou legitimního očekávání, tedy předvídatelnosti. Přitom se jedná o základní zásady správního řízení.

Nejednotná praxe ambasád

Příkladem lze uvést odlišný postoj ambasád v otázce možnosti zastoupení žadatele právním zástupce na základě plné moci či v otázce nezbytnosti určitých příloh k žádosti přikládaných. Jednoduše řečeno, někde to problém je a jinde není, někde určitou listinu vyžadují a jinde nikoliv. Nebudu zde zmiňovat konkrétní ambasády, protože ty za to patrně nemohou. Navíc přístup lze označit za vstřícný, když pominu detaily, že se žadatel na ambasádu dovolá jen komplikovaně a na poskytování informací jsou některá velvyslanectví skoupá.

Pokud bychom se měli vžít do pozice žadatele o vízum, pak je pro něj bezesporu velmi skličující, když si připraví žádost tak, jak ji před týdnem úspěšně podal jeho kolega u jiné ambasády, nicméně mu u okénka podatelny sdělí, že mu něco chybí nebo že má jiný formulář, přestože se zákon nezměnil. Ano, nakonec to vždycky nějak doplní, opraví a vyřeší, ale nebylo by na místě zamyslet se nad tím, zda je tato praxe opravdu vhodná?

Zásada legitimního očekávání a rovnosti

Zásada legitimního očekávání by měla zaručit účastníkovi správního řízení rovnost při posuzování jeho případu s případem jiným, avšak se shodným obsahem. Pokud účastník předloží správnímu orgánu obdobný případ, který správní orgán již posuzoval (i kdyby to byl správní orgán, který působí na opačném konci republiky či v případě ambasád planety), má mít jistotu (požadavek předvídatelnosti), že jeho případ bude vyřešen stejně.

Úvaha de lege ferenda

Odpovědnost za naplnění těchto kritérií by mělo nést ministerstvo. Je tedy opět na místě položit si otázku, zda by s ohledem na stávající praxi a bezvízovou mezinárodní úpravu nebylo praktické, aby žadatelé o vízum či zaměstnaneckou kartu, kteří se již mnohdy legálně nacházejí před podáním žádosti na našem území, měli možnost podat žádost také u odborů azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Kromě praktické stránky věci a úspor na nákladech státu i žadatelů by to také přineslo absentující jednotnost postupů a naplnění zásad správního práva.

Mgr. Jiří Klega
Jiří Klega
advokát, univerzitní pedagog 
2015 získal ocenění Právník roku
2016 získal cenu Hospodářských novin

13.8.2016