 |
„V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ Tento závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3512/11, ze dne 11. 11. 2013. Tento závěr Ústavní soud České republiky učinil v rámci svého rozhodnutí v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida.
Podle soudu tedy „ujednání v rámci spotřebitelských smluv zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ Z této zásady však existují výjimky. Zde takovou výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.).
Ústavní soud dále uvedl, že „pokud obecný soud nezohlednil ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem (projevující se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), principy důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (postupníkovi) částku odpovídající smluvní pokutě nastupující po marně uplynulé lhůtě ve smyslu ujednání obsaženého v rámci tzv. Všeobecných obchodních podmínek, porušil základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy právo na ochranu vlastnictví.“
Ústavní soud tedy dále upevnil ochranu spotřebitele tím, že smluvní pokutu není možné „schovat“ do spleti ujednání v rámci tzv. všeobecných obchodních podmínek ke spotřebitelské smlouvě.
Jiří Klega, advokát
Čtěte zde: Epravo.cz